Znáte ten pocit, kdy jste tak trochu ztracení? Nechápete, co se děje nebo se točíte v kruhu a nevidíte cestu ven? V dnešní době se takhle možná cítíme všichni. Ale o tom dnes nechci psát.
Představte si, že se narodíte jako holčička s duší čarodějky na statek na malé vísce, kde jediný možný životní styl je tvrdá práce v hospodářství a jediný, kdo má vždy pravdu, je pan farář v kostele každou neděli.
A aby toho nebylo málo, máte se jmenovat Pepa (stejně tak jako všechny prvorozené děti spousty generací před vámi).
Celý život se tak cítíte divně. Jinak. Slyšíte, co všichni ti dospělí kolem říkají. Vidíte, jak se tváří. Jenže vy víte, že jejich energie říká něco jiného. A nechápete to.
Vidíte úsměv svojí mámy, ale její oči se nesmějí. Ona totiž taky ví, že nikdy nebude dost dobrá. Je to holka z města.
Celkem rychle ale přistoupíte na tuhle hru. A začnete se snažit být tou nejlepší verzí sama sebe. Nikdy nezlobíte, vesele si hrajete, neodmlouváte, později nosíte ze školy samé jedničky, neděláte žádné průšvihy…. Jenže nikdy to není dost. Jak by taky mohlo? Nejste Pepa!
Až jednou, o mnoho let později, vám takhle v pátek odpoledne zavolá Jitka Müllerová. A začnete si povídat. Pohodlně ležíte doma na gauči, se sluchátky v uších a společně se noříte do minulosti. Potkáte tu malinkou holčičku, kterou jste kdysi byli a nahlédnete do životů vašich předků. Rozplétáte nitky příběhů, které už byly dávno zapomenuté, i ty, co nikdo nikdy neřekl nahlas. A skládáte si dohromady obraz.
A najednou pochopíte. Pochopíte, proč se některé věci a události staly. Pochopíte, proč se ti lidé tak chovali. Prožíváte jejich bolest a vidíte jejich rozhodnutí.
Co je ale nejdůležitější, pochopíte, že to byl jejich život. Jejich rozhodnutí. Jejich přesvědčení. A především JEJICH OČEKÁVÁNÍ! S vámi to nemá vůbec nic společného.
A tak, než se s Jitkou rozloučíte, ještě jednou se vrátíte k té malé holčičce, co právě trhá na louce kytičky a poprvé po 38 letech si spolu s ní může v klidu říct:
Seru na to, jsem víla.
