Je 1. 1.2022 a je ….. TICHO.
Nemám potřebu dávat si předsevzetí, tvořit nástěnky vizí, dělat plány nebo snad číst či poslouchat předpovědi na rok 2022.
Sedím tu u kafe a hlavou mi běží otázka „Co se to proboha těch uplynulých 12 měsíců dělo?„
Připadám si jako po bláznivém večírku, kdy se ráno vzbudíte s velkou kocovinou a snahou poskládat si střípky událostí minulé noci. Asi by se to dnešní den nabízelo (minimálně můj syn, kterého jsem ráno vezla ze silvestrovské párty, ví jistě velmi dobře, o čem mluvím). Jenže já Silvestr už nějakých pár let neslavím.
Když se ohlédnu na začátek roku 2021, mám pocit, jako by to bylo tak před 100 lety. Pamatuji si, co jsem řešila, jak se některé věci táhly a zdály se tak důležité a že snad nikdy neskončí. Dnes neznamenají víc než vzpomínku a zkušenost. Vlastně je to moc hezký příklad onoho
Všechno jednou pomine.
Bude fajn si to pamatovat, až se někdy bude zase něco tvářit extra důležitě (což je obvykle všechno, co momentálně žiju).
Taky si vybavuji tu touhu na začátku léta po tom, že věci přece musí jít dělat jinak a následně objevaný strach, co když přijdu na to, že jediný způsob je ten, který kolem sebe denně vidím.
A pak přišly ty dlouhé měsíce, kdy se nedělo zdánlivě nic. Až teď vidím, že v tu dobu se dělo paradoxně nejvíc. Jen já to ještě neviděla a vztekala se, proč to není tak a tak. Jenže přesně o tom to je, když si přejete dělat věci jinak a necháte Vesmír, ať to „jinak“ zařídí.
Před několika lety jsem objevila, že si mohu něco přát a naučila se, jak si přání zhmotnit. Pak přišlo období, kdy mi došlo, že na některé věci je moje představivost krátká a že hlavou už to nevymyslím. Pomalu jsem se učila vyslovat přání jako „ať jsem tam, kde mám být“ nebo „ať dělám to, co dělat mám“. Chvili to funguje tak, že dostaneme o něco lepší byt, luxusnější dovolenou nebo zlaté auto místo zeleného, jak bychom si dovolili představit si sami. Až nám dojde, že všechny ty věci budou vždy o to lepší, jak moc je umíme přijímat. A to je další level téhle hry na přání.
Jestli bych měla zhodnotit, o čem byl rok 2021 pro mě ve dvou slovech, tak je to PŘIJÍMÁNÍ a POUŠTĚNÍ.
Zjistila jsem, že je pro mě (stejně tak jako pro většinu lidí) jednodušší dávat než přijímat. Jenže to, co dostaneme, je vždy přímo úměrné tomu, co si dovolíme přijmout. Čemu věříme, že si zasloužíme.
Mezi zásadní lekce tohoto roku tedy bezesporu patřilo naučit se, že jsme silná a zvládnu cokoliv, ale to neznamená, že to vždycky musím zvládnout sama a že si mohu dovolit požádat o pomoc. A dovolit si pomoc přijmout. Taky si uvědomit, že si zasloužím to nejlepší a tedy si o to říct, aniž bych se cítila sobecká nebo jako špatný člověk.
Otázka pouštění přišla spolu s novou pracovní nabídkou v listopadu. Jako by mi Vesmír naservírovat mé přání „dělat věci jinak“ jen tak „by the way“, a pak se zvědavě díval, jak si s tím poradím. Jednou z věcí, které jsme klientům říkala během roku nejčastěji bylo to, že na konci roku bude stejně všechno jinak a že do hrnečku se včerejší kávou si dnešní kafe nenaleju. Ukázalo se, jak moc pravdivé to bylo, aniž bych v tu dobu vlastně věděla, o čem přesně mluvím.
Občas v životě dostaneme příležitost, o které pak mluvíme jako zázraku, splněném snu, něčem naprosto šíleném. Cítíme, že tohle je ono – to ono „dělat věci jinak“. Ruku v ruce s tím ale vždy jde nutnost to přijmout a především pustit to staré, naše jistoty, na kterých obvykle tak moc lpíme (to je to s tím hrnečkem a včerejší kávou 😉 ). Často až tak, že si necháme proplout podobné příležitosti mezi prsty. Posledních pár let jsme se učila vždy něco vybudovat, a pak nechat odejít. Tentokrát to ale chtělo hrábnout ještě hlouběji. Vzdát se úplně všeho – všeho, co mám, kým jsem a co dělám, aby to jediné, co zůstalo, bylo „pouhé“ JSEM.
Když jsem si konečně 27. prosince sedla, abych napsala o numerologii měsíce prosince, resp. číslu 12, ukázal se mi tenhle obrázek, který naprosto přesně odpovídal stavu, ve kterém jsem se v prosinci nacházela.
Měla jsme pocit, že někdo přišel, pověsil mě vzhůru nohama, aby mi z kapes vyklepal všechno, co mi ještě zbylo a když jsem se konečně přestala zmítat a bránit, nechal mě rozhlédnout a přesvědčit se, že život existuje i z úplně jiné perspektivy a vlastně vůbec nevypadá děsivě.
Každopádně článek o číslu 12, a tedy tématu oběti v našem životě, jsme dopsat nedokázala. Zřejmě proto, abych se o dva dny později se svou vlastní obětí setkala „tváří v tvář“. Celkem nepřipraveně, o to intenzivněji. Zjistila jsem, kolik jsme jako lidské bytosti schopní vydržet bolesti a utrpení a jak jsou naše tělo a mysl dokonale milosrdné v tom nás nechat na podobné zážitky zapomenout. Přesto nás ale na podvědomé úrovni celý život (nebo potud, pokud tomu dovolíme) ovlivňují a chrání, abychom to nezažili znovu. Občas je ale nutné i tyhle věci pustit, protože už jsme je schopní zvládnout jinak, než když nám bylo 6 a v roli oběti nelze některé hry hrát.
A tak se momentálně víc, než ta stále ještě elegentní žena byť s hlavou dolů, cítím spíš takto:
Vypraně a odevzdaně čekající co přijde, až to všechno na mně zase uschne.
Pokud bych si ale přeci jen mohla něco pro rok 2022 pro sebe a všechny, kdo čtou tento článek přát, bylo by to víc laskavosti. Laskavosti především sami k sobě, protože některé věci potřebují čas a víc lásky. A taky laskovosti k ostatním, protože nikdy nevíme, čím si člověk naproti nám právě prochází. A pak ještě pokoru. Pokoru k Zemi, Životu a Vesmírným zákonům. Pokoru vůči tomu, že nemusí všechno hned dávat dokonalý smysl a že se můžeme dovolit luxus někdy vůbec nic nevědět a přesto je to tak v pořádku.
Přeji klidné první dny nového roku.
S láskou
H.
